open close
Jindřiščino k. o.   #8 Zlom vaz!

Jindřiščino k. o.
#8 Zlom vaz!

text: Jindřiška Dudziaková
13. května 2018 11:18

Děvčica z Moravy, herečka, mileniálka a ekoteroristka. Schopnost v ústech uvázat uzel na třešňové stopce, kamioňácký humor.

FB IG

Má se za to, že divadlo vzniklo z rituálů. I proto se možná v divadle dodržuje spousta zvyků a většina lidí je kolem toho fakt pověrčivá. Když někomu od divadla přejete hodně štěstí, děláte tak větou „Zlom vaz!“. Říká se to hlavně před představením, ale dá se to použít kdykoliv. Před premiérou se to zpravidla doprovází ještě kopancem kolene do zadku a popliváním ramen „Tfuj tfuj“. Ten, komu přejete, musí odpovědět „Čert tě vem!“ Za žádnou cenu nesmí poděkovat. Kdyby to udělal, přinese mu to podle pověry strašlivou smůlu. Původ tohodle rituálu mi zatím zůstává skrytej, stejně jako princip automatický převodovky nebo hroznej hype kolem výstavy Kathariny Grosse ve Veletržáku. Moje babi má tenhle divadelní zvyk moc ráda. Většinou jí volám na ulici, cestou na představení. A ona mi vždycky na konci hovoru popřeje „Zlom vaz!“, a pak potutelně číhá na odpověď. Myslím, že si představuje, jak se tváří lidi, když vidí mě, děvčicu něžnou jako květ, jak do telefonu s nadšeným výrazem hulákám „Čert tě vem, babičko!“ a má z toho velkou srandu.       

            Na jevišti mi lámali vaz několikrát. Dělá se to hrozně jednoduše – oběť většinou klečí, vrah stojí nad ní a má v ruce roztaženej kousek takovýho toho ohebnýho plastovýho potrubí s žebrováním. Cukne oběti hlavou tím charakteristickým pohybem, a přitom v ruce zmáčkne ten kousek husího krku, kterej vydá odpornej, fakt odpornej zvuk. Oběť to má jednoduchý, jenom protočí oči a sesune se na zem. Herec, co tenkrát dělal vraha, se ale dostal do šílenýho stresu z toho, že si to špatně načasuje nebo cukne moc, čímž mi přivodí minimálně úraz krční páteře. Anebo rovnou smrt. Jelikož umím opravdu efektně protáčet oči a sesouvat se k zemi, nikdo by si toho třeba nemusel všimnout až do konce hry a považoval by to za excelentní psychologicko-realistický výkon.

            Vždycky jsem se tomu přehnanýmu strachu smála, než jsem pro svoji novou postavu, superdrsnou vojačku/vojandu/vojákyni/paní vojákovou, dostala jako rekvizitu dvaceticentimetrovou dýku. Samozřejmě úmyslně ztupenou jak vnímání v pět ráno nad malým pivem Na Perštýně, ale přikládat ji lidem ke krční tepně je pro děvčicu něžnou jako květ docela stres. Říkám si, že zase na druhou stranu je lepší přikládat ke krční tepně, než bodat – co kdyby, CO KDYBY, náhodou ta čepel nezajela dovnitř do střenky, ale fakt do zad R.M., kam teď právě mířím? Přerušilo by se představení? Přijela by policie? Šla bych do vězení? Je speciální vězení pro herce, kteří ublížili svejm kolegům? Mohla bych tam hodně cvičit a vrátit se fakt nařáchlá a se sixpackem.

            Ano, a přesně tenhle nesmyslnej a zcela zbytečnej myšlenkovej pochod zapříčinil to, že jsem se přestala soustředit při složitým přehmatu, kdy jednou rukou držím R.M. za vlasy, zatímco druhou mu podřezávám krk. Dýka má sice ztupenou čepel, hrot ale nikoliv. Hrot nakreslil R.M. na biceps šlic. A já se kopala do zadku, plivala na sebe za svou nepozornost a sypala si popel na hlavu.

            Cestou ze zkoušky jsem jela na rekole. Od tý doby, co bydlím na Žižkově, se mi nevyplatí kolo vlastnit (kopec jako blázen a třetí patro), takže se proháním na růžovejch bajkách o 106. V Dejvicích před pizzoškou jsem hodila excelentní salto přes řídítka, takže mám teď nohy duhový jak vobrázky od Kathariny Grosse. Karma? Nemyslim si.

            Na poslední „Zlom vaz“ jsem odpověděla „Děkuju“.

FB IG

PROČ TO DĚLÁME

Protože když ve vás někdo věří, dokážete víc.

Rozhodli jsme se podpořit mladé lidi, protože věříme v jejich schopnosti a víme, že svými nápady a plány mohou inspirovat ostatní. My jim pomůžeme na jejich cestě za zkušeností a vy je teď můžete podpořit svými hlasy.