open close
Jak necestovat?   #9 Poušť

Jak necestovat?
#9 Poušť

text: Jonáš Verner
14. května 2018 3:31

Kdo říká, že se ze svých chyb poučil, nedostal dost příležitostí je zopakovat. Výlet do Izraele přes Polsko nám takových příležitostí poskytl opravdu hodně. Jsme v Tel Avivu a spěcháme na autobus do Eilatu. Zkusili jste někdy pospíchat se zlomeným kotníkem?

FB IG

Když jsme vyrazili na náš výlet, měli jsme jasné plány: vidět Tel Aviv, Jeruzalém a Eilat, utratit co nejmíň peněz a vrátit se domů ve zdraví. Jako bonus jsme chtěli zkusit přespat v poušti, ochutnat jídla z košer mekáče a sem tam si užít večer. Tel Aviv jsme viděli den, Jeruzalém jsme vynechali a v Eilatu uvidíme tak maximálně letiště. Navíc jsme oba na hranici bankrotu a jediný dva večery, co jsme si užili, skončily v prvním případě zmeškáním letadla, ve druhým pak frakturou mé vnitřní kotníkové kosti. Tak aspoň ten mekáč ještě dáme.

„Objednej mi, prosim, dva číze,” houknu na Artura v nákupáku před nemocnicí. Autobus nám sice jede ani ne za hodinu, tohle ale zvládnout musíme. Košer cheeseburger byl asi trojnásobný velikosti i ceny a nechutnal vůbec nijak. To jsem ale zjistil až v taxíku, co nás hodil na autobusový nádraží, který jako by vypadlo z Blade Runnera. Šest pater do vzduchu, dusno a na každým rohu dealer. Vyhodil nás dole a my potřebovali nahoru. Nefunkční výtah. Kurva.

Chodítko jsem si už docela ochočil, noha pod sádrou už tolik nebolela, ale tři hodiny spánku a den strávený tak, jak jsme ho k naší smůle prožili my, se na mně už podepisovaly. Tomu všemu korunoval turniket, skrz kterej se muselo projít na hajzl. Ideální způsob, jak odlákat chodítkáře. Zatímco jsem válčil s turniketem, Artur za rohem podstupoval podobný boj na výdeji lístků objednaných on-line. Izraelská infrastruktura musela být po technický stránce před třiceti lety na světový úrovni. Škoda jen, že se od tý doby nic moc nezměnilo.

Do autobusu nás ale naštěstí pustili, a tak jsme z distopickýho nádraží rychle odkodrcali mimo město. Nad Tel Avivem zapadalo slunce a nás čekaly čtyři hodiny cesty. Jestli si kromě nekonečný jízdy asfaltem dělícím na dvě poloviny noční poušť něco pamatuju, tak to jsou izraelský pumpy. Vystoupíš, v mým případě vypadneš z autobusu, a najednou před tebou stojí krámek jako vystřiženej z planety Tatooine. Pár aut, neony a sem tam toulavá kočka. Čím víc jsme se blížili k Eilatu, tím víc kolem nás bylo vojáků a checkpointů. Po obou stranách světelná čára označující hranice s Egyptem a Jordánskem. Vystoupili jsme. Náš hostel byl sice od stanice jen jeden blok daleko, na mě to už ale bylo moc. Při každým odpichu od chodítka mě bodlo do dlaní. Jedna noha v sádře, druhá, na kterou zbyla všechna práce, k smrti unavená.

Belhal jsem nejdřív pět, pak deset, a nakonec padesát metrů za Arturem. Vůbec se mi to nelíbilo. Pak přišly vzpomínky na tu osudovou chvíli. Jak se smějeme. Jak lezu z okna na strom za Arturem. Jak se, když na mě čeká dole na ulici, chytám větve. A jak ta svině křupne. Dopadnu a něco křupne v mojí noze. Sedím u zdi a Artur mě vleče ulicí na dva panáky vodky na ledu a kafe. Hrozně doufá, že s ním ještě půjdu kalit. Jenže já se třesu zimou a když mě někde usadí, usínám vsedě. Pak už jenom tma.

Stačilo trochu myslet a mohl jsem teď někde běhat. Jenže s přemýšlením to po třech flaškách není úplně nejslavnější. „Tady to je!” hlásí Artur odněkud z reality. Corrine Hostel, stojí na ceduli nad ním. Dobelhám k němu, vejdeme dovnitř a recepční nám dá pokoj. Chodbu i dvorek, skrze který se k němu jde, lemují bizarní sochy ze dřeva. Kráva s cigaretou v držce, Ježíš s cedulí hippies a další skvosty. Všechny je vyřezával sám majitel hostelu. Sympatický. Lehnu si na postel. Artur se jde projít do centra. Chce z toho dne mít kromě řešení kotníku inteligentního kamaráda i něco jinýho. Usínám.

FB IG

PROČ TO DĚLÁME

Protože když ve vás někdo věří, dokážete víc.

Rozhodli jsme se podpořit mladé lidi, protože věříme v jejich schopnosti a víme, že svými nápady a plány mohou inspirovat ostatní. My jim pomůžeme na jejich cestě za zkušeností a vy je teď můžete podpořit svými hlasy.