open close
Sklář Lukáš Novák:   Jsem rád, že mě vyhodili ze školy

Sklář Lukáš Novák:
Jsem rád, že mě vyhodili ze školy

text: Petr Adámek foto: Julie Najbrtová, ilustrace: Eliška Kociánová
14. května 2018 9:46

Kolik znáte uměleckých sklářů, kteří vystavují v prestižních galeriích a se svým uměním cestují po celém světě? Kolik znáte sklářů, kteří o své práci dokáží s maximálním zaujetím mluvit dlouhé hodiny tak, že vás to úplně pohltí? Znáte vůbec nějakého skláře? Seznamte se s Lukášem Novákem, jednou z největších hvězd v tomto oboru!

Podívej se na Lukášovy webové stránky,

Instagram

a videa na Vimeu!

FB IG

Lukáš pochází z Nového Boru, nejslavnějšího českého sklářského města, a tak má sklo prakticky jako součást své vlastní DNA. Jeho rodiče dlouho pracovali v Crystalexu, obřím sklářském molochu. Když se v devadesátých letech otevřel trh, začali díky nabytému know-how sami podnikat. Lukášova maminka si svoji první pracovnu zařídila u nich v bytě. „Teď je z toho ložnice, ale dřív ten pokoj fungoval jako malírna skla. Už z té doby si pamatuju vůni smaltu, což je vlastně terpentýnem ředěná barva. Mamka má v domě dodneška dílnu. Pokaždý když se řekne sklo, vybavím si ten pach po celém baráku. Je to tak trošku feťáctví, ale hrozně příjemný, protože díky tomu víš, že jsi doma,“ usmívá se Lukáš.

Sklář Lukáš Novák:  Jsem rád, že mě vyhodili ze školy

Jít vlastní cestou

Na příkladu svých rodičů Lukáš pochopil, jak moc důležité je osamostatnit se a nebýt jen dalším mravencem v řadě, který pracuje pro někoho jiného. Zároveň se naplno projevil jeho odpor k myšlence bílé košile a pocení se v saku někde za přepážkou na úřadě či v bance. „Jako kluk jsem hrál volejbal a vždycky jsem se strašně potil. Během dvouhodinového tréninku jsem propotil třeba tři trička. A tahle moje zkušenost ve mně vybudovala pocit, že budu dělat cokoliv, jen abych nemusel nosit sako a bílou košili. Když jsem později viděl tu mrtvou duši za přepážkou v bance, jak mi podává něco k podepsání, přišlo mi to jako to nejtragičtější, co by se mi mohlo stát,“ tvrdí. Jeho vlastní kariéra však nezačala zrovna ukázkově. Jelikož hrál volejbal na vrcholové úrovni a často s týmem jezdil na všemožná soustředění, nestíhal školu a hned po prváku stráveném na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské se nechal vyhodit. To se ovšem pro jeho další rozvoj ukázalo jako to nejlepší, co se mu mohlo stát. S odstupem času totiž tvrdí, že tohle studium byla hodně špatná cesta, jak začít.

„Nenaučí tě tam pořádně kreslit, nenaučí tě ani to řemeslo, nenaučí tě tam ani podnikat. A ty po těch letech odejdeš, jako kdybys vyšel z gymplu. Že jsem se nechal vyrazit, mi neskutečně pomohlo.“

„Vzali mě na učňák, kde jsem se tenkrát naučil dokonale foukat sklo. A to je úplný základ všeho. Dokázal jsem vyfouknout skoro 80 cm vysokou vázu. Dostal jsem se díky tomu až do Holandska, kam se jezdilo za odměnu na stáže. Na čtrnáct dní až měsíc jsem vypadnul ze školy, vydělal jsem peníze, naučil se jazyk. A hlavně jsem se naučil komunikovat s lidmi a předvádět jim svoje schopnosti,“ vzpomíná umělec.

„Přišel jsem prostě na přijímačky a vzali mě jako jediného z pětadvaceti, možná třiceti lidí, kteří se hlásili. Najednou se mi otevřel úplně nový svět.“

S grantem do světa

Díky této oklice si svoje řemeslo zamiloval. S cennými zkušenostmi a dovednostmi si pak ve dvaadvaceti letech podal přihlášku do Prahy na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. „Ani jsem nešel na žádný konzultace, protože jsem se bál, že mi řeknou, že jsem marnej. Přišel jsem prostě na přijímačky a vzali mě jako jediného z pětadvaceti, možná třiceti lidí, kteří se hlásili. Najednou se mi otevřel úplně nový svět.“ Ještě na škole vyhrál grantovou soutěž na diplomovou práci. Podal si grant a dostal 180 tisíc korun, se kterými začal makat. Ten projekt byl pro jeho další kariéru zcela zásadní, jelikož jej pak oslovili na Designbloku do Art housu, kde vystavoval v jedné místnosti vedle svého profesora a ohromné kapacity v oboru Ronyho Plesla. Díky tomu se mu otevřely dveře do pařížské galerie Bensimon.

„Dnes mě zastupují na pařížském trhu. Když udělám novou věc, tak oni budou první, kdo ji bude prodávat. Celkově jde o velký zlom. Tahle galerie objevila spoustu zásadních jmen, takže už jenom fakt, že jsem v téhle společnosti, je úplný vesmír.“

Kromě toho vloni vystavoval v pražském Centru současného umění DOX, za sebou má i další zahraniční výstavy, např. ve Vídni, Drážďanech, Londýně, Miláně nebo Číně.

 

Sklář funguje líp než designér

Lukáš jako sklářský designér obvykle pracuje tak, že si zaplatí huť, tedy sklářskou dílnu, kde pak spolupracuje s dalšími skláři. Snaží se jim přitom vtisknout svou vizi a design, který chce vytvořit. „Specializuju se na sklo jako materiál. Dokážu s ním pracovat tak, aby mě poslouchalo, ale vlastně nejsem sklář v tom pravém významu. Když řekneš sklář, je to takový trademark. Neřekneš, sklářský designér, protože to už jsou dvě slova, který člověk zapomene. Moje práce nemusí být jenom nutně o skle jako takovém, ale třeba jen o jeho vlastnostech. Něco jako když dali Pink Floyd na obal alba Dark Side of the Moon hranol, který rozkládá světlo. To je vlastně taky odkaz na sklo.“

bota

Křížový výslech

Jaká tři slova tě napadnou jako první, když se řekne sklo?

Bude to znít jako hrozný klišé, ale bude to určitě křehkost, řemeslo a týmová práce. Ale to uslyšíš fakt v každým rozhovoru, protože to sklo je prostě takový.

 

Za jak dlouho rozeznáš ručně dělanou věc ze skla od sériové výroby?

Za míň než půl vteřiny. Stačí první pohled a víš.

 

Stejně jako se někdo na ulici otočí za hezkým zadkem, otáčíš se za sklem?

Jo, je to tak. A na špatné sklo mám speciální radar. Když něco takového vidím, úplně mě zabolí v zádech.

 

Jaký je tvůj recept na úspěch?

Rozhořet se. Ve chvíli, kdy se rozhoříš, tak už tě nikdo nesfoukne. Našel jsem si něco, co jsem neuměl, a tak moc jsem se to chtěl naučit a být v tom dobrý, že jsem tomu dal prostě všechno. Myslím si, že od prváku na výšce jsem na sklo myslel každý den.

Sklář Lukáš Novák:  Jsem rád, že mě vyhodili ze školy Sklář Lukáš Novák:  Jsem rád, že mě vyhodili ze školy Sklář Lukáš Novák:  Jsem rád, že mě vyhodili ze školy Sklář Lukáš Novák:  Jsem rád, že mě vyhodili ze školy

K úspěchu potřebuješ najít svůj rukopis

Třicetiletý designér s povděkem zdůrazňuje, že po pracovní stránce má štěstí na zajímavé a fajn projekty. Poslední dobou dostává hodně zakázek na svítidla do soukromých rezidencí. „Dnes už lidi nechtějí obyčejné sochy jako dřív. Chtějí věci, které jako sochy působí, ale zároveň fungují i jinak.“ Právě věci, které neslouží jen jako lapače prachu, ale jsou i funkční, ho baví nejvíc. Momentálně to jsou zrcadla.

 

Co je pro práci designéra nejdůležitější? Osobitost!

„Je důležité si uvědomit, kdo jsi, jaké jsou tvé schopnosti, jaký máš background, co jsou tvé vize, co je tvoje estetika, jaké jsou tvoje zájmy. Tohle všechno potom musíš promítnout do své práce, jedině tak se staneš výjimečným. Pak nebudeš jen jedním z mnoha designerů, ale člověk s vlastním stylem.“

Sklář Lukáš Novák:  Jsem rád, že mě vyhodili ze školy Sklář Lukáš Novák:  Jsem rád, že mě vyhodili ze školy

„Nemusí se to líbit každému (což se mně osobně děje hodně často), pořád je to ale moje práce. Není to nic, co bys mohl vidět o deset metrů dál u někoho jiného. Samozřejmě jsi ovlivněný trendy, ale když pak před tebou stojí váza nebo sklenička, co jsi udělal, tak v ní musíš být rozpoznatelný, musí tam být jasný rukopis. Protože ten rukopis je právě to, co po tobě zbyde. Ideálně by měl být co nejdivnější, ať se dobře pamatuje. Toho se držím, to je moje motto,“ uzavírá Lukáš Novák své inspirativní povídání.

FB IG