open close
Radek Jaroš:   Lezení je i pro mladý

Radek Jaroš:
Lezení je i pro mladý

text: Marek Gregor foto: Jakub Dohnálek, Jáchym Belcher
16. dubna 2018 13:27

Horolezec Radek Jaroš (53), patnáctý člověk světa, který si užil pohled ze všech 14 osmitisícových vrcholů, si nedá pokoj. V "horolezeckém důchodu" si teď plní další sen - zdolat nejvyšší hory všech kontinentů. Chybí mu už jen tři: Kilimandžáro v Keňi, Puncak Jaya na Papui – Nové Guinei a Aconcagua v Argentině. Právě tam se s ním chystá i jeho šestadvacetiletý syn Ondřej.  

FB IG

Co Vás pořád žene nahoru? U fotbalu je to jasné - třeba vyhrát se Spartou nad Slávií; u sprintu, že nejdřív vyhrajete přebor města, pak republiky, možná mistrovství Evropy a nakonec přijde i Olympiáda. Ale u horolezectví?

Baví mě to vyhrávání sám nad sebou. Jak si žijeme jako společnost posledních sedmdesát let v Evropě a v severní Americe, jsme si nikdy nežili. Jsme rozvrkočení tvorové, pořád si na něco stěžujeme a přitom se máme krásně. Myslím si, že někde v hlavě máme zakódováno, že celý život lidského plemene je soubojem o přežití. A možná, že jsme jediný druh, který tam má ještě další informaci navíc: musí to být souboj!

Je horolezectví sport?

Ernst Hemingway jednou řekl, že existují jenom tři sporty: box, motorismus a horolezectví. Ostatní jsou jenom hry! Jeho citát rád používám, příjemně mi zvedá ego. Samozřejmě je otázkou, co je to sport? Asi spíš soutěživá záležitost. A o tom je horolezectví taky. Když člověk chce nahoru, není to primárně o souboji, ale, jak rád říkám, o souznění. Vždycky, když dělám tiskovku, opakuji novinářům: „Prosím vás, nepište, že někdo pokořil horu!“. A pak zase v osmdesáti procentech článků vyjde: „Jaroš pokořil horu!“ To je šílený! Dá se napsat vystoupil, dosáhl, svým způsobem i dobyl, ale pokořil? To je jako pokořit soupeře. Ale když tam – v horách – člověk je, tak zrovna tu pokoru potřebuje. Bez ní to nejde. Tam v těch vejškách se nemůžete vytahovat. Zvláště v Nepálu, kde se praktikuje buddhismus, nejde být pánem světa.

Radek Jaroš:  Lezení je i pro mladý Radek Jaroš:  Lezení je i pro mladý

V extrémních nadmořských výškách přichází úbytek mozkových buněk a svalové hmoty. Pupku u chlapů a zadku u holek prý horolezeckým slangem říkáte Milan a Olina?

Ve výšce Everestu je jen třetina kyslíku, co dýcháme tady. Samozřejmě, že lidské tělo na to není stavěné. Není to tak dávno, co tam v roce 1978 jako první bez kyslíkových bomb vylezli Messner s Habelerem. Do té doby se vůbec nevědělo, jestli je to bez újmy na zdraví a dalších komplikací možné vůbec přežit. Já byl na Everestu bez kyslíku 20 let po nich. A to jsme teprve otvírali druhou desítku lidí, co to dokázali. Nápor nejen na mozek je obrovský, odumírají mozkové buňky. Tělo si to ale naštěstí uvědomuje a kyslík posílá právě tam, kde je ho nejvíc třeba. Popravdě ale musím říct, že vrchol Everestu si moc nepamatuju. Dokonce jsem to těsně pod ním dvakrát otáčel, protože jsem si uvědomoval, že nad sebou nemám kontrolu. Říkal jsem si, to je špatný. Několikrát jsem zastavil, odpočal a po chvíli se vydal dál. Uvědomil jsem si, že na ten kousek cesty si už ale vůbec nevzpomínám. Když mi pak tedy Kristina Höschlová (lékařka a záchranářka se specializací na horskou medicínu) nabídla testy a studii o úbytku mozkových buněk v extrémních výškách, kývnul jsem. Při dvou expedicích mi udělala magnetickou rezonanci mozku před výstupy i po nich. Porovnávaly se objemy, úbytky hmoty… a kupodivu nic! Naštěstí se u mě neprojevilo to, co u jiných kolegů. Co se však projevuje zcela běžně, je takzvaný katabolismus. V téhle nadmořské výšce lidské tělo neumí zpracovat tuky, sahá si tím pádem po bílkovinách, stavebním materiálu svalů. Takže Milan s Olinou se s náma bohužel vrací dolů - jsme sice vychrtlí, ale s pneumatikou kolem pasu.

Těch 14 osmitisícových vrcholů světa se nachází v hodně politicky nestabilním prostředí: Pákistán, Nepál, čínský Tibet… Stávalo se někdy, že jste si nebyli jisti, zda vás tam pustí?

Pustili nás vždycky, ale byly třeba roky, kdy jsme se pohybovali po Nepálu v době stanného práva. Všechny hospody byly po policejní hodině zavřené, tma, stažené rolety, všude mříže. Ulicemi jezdily džípy s kulometčíkama nahoře, vojáci pročesávali ulice a my chodili ve skrytu za nima. Do Pákistánu, kde to taky nebylo politicky jednoduchý, jsme napoprvé přijeli rok po tom, co tam zavraždili dva Čechy. V devětadevadesátým jsme byli v Peru na konci éry Světlé stezky. Horolezci se s tím nikdy nemazali. Tamní vlády si asi navíc uvědomují, že, pokud přestanou jezdit horolezci, nepojede tam už vůbec nikdo.

„Amputace beru jako svého typu dépéháčko, které jsem zaplatil horám za svou vášeň. Člověk dobře ví, o co jde, kolik kamarádů tam zůstalo. Holt děláme do jisté míry rizikový sport.“

Někde jste tvrdil, že vlohy k horolezectví jste získal už v prenatálním stavu?

Táta byl vzpěrač, máma judistka a volejbalistka. Jednou táta donutil vylézt mámu v devátém měsíci na Drátník. Podle mě asi nejkrásnější kus Vysočiny. Ale docela těžká skála, která už není úplně pro důchodce s hůlkou. Pokud jde o horolezecké začátky, vybavuji si několik momentů: jak jsme byli s tátou a bráchou na vycházce a já asi dva kiláky od baráku vylezl nějakou skalku a prohlásil, že budu horolezcem! Knihu Himalájští tygři z devatenáctého století, popisující prvovýstupy na osmitisícovky z pohledu šerpy s Burianovými ilustracemi, které jsem hltal. Přechod Jeseníky – Orlické hory ve třinácti letech. Drsnou týdenní akci na běžkách s batohem na zádech, každý den 50 kilometrů… A pak u nás na plese v Novým Městě přišlo setkání s partou horolezců, který jsme tři měsíce před tím potkali na výletě na Velké Fatře. Opili jsem se spolu a někdo z nich povídá: „Zítra ráno jdeme lézt." Vyhrknul jsem: „Jdu s váma!“ A 7. března 1982 jsem šel poprvé lézt jako horolezec na ten náš Drátník!

Existuje optimální věk, kdy si už můžete troufnout na ty nejvyšší hory?

Přesně se to odhadnout nedá, ale je to podobné jako v atletice. Každý dělá nějakou disciplínu. V mládí rychlost, starší spíš vytrvalost. Nejdřív běháte stovku, pak postupně přejdete na dvoustovku nebo na čtvrtku. Já si prošel všemi formami horolezectví: od skalního lezectví u nás na Vysočině, přes Prachovský skály, Vysoký Tatry, až po Ťan-šan a Pamír. V roce 1994 pak přišly poprvé Himaláje, na Everest jsme ale tehdy nevylezli. To až potom v devadesátém osmém. Najdou se i lidi, který tam vyrazí s deseti výškovými nosiči a baterií kyslíkových lahví. To ale nejsou horolezci.

Kdy jste si uvědomil, že chcete dát všech čtrnáct vrcholů?

V roce 2005 jsem se vrátil z Nanga Parbatu, ze své šesté vylezené osmitisícovky. A můj historicky první sponzor, který mi zaplatil podstatnou část druhýho úspěšnýho pokusu o Everest, mně najednou řekl: „Tak už to vylez všechno!“ Já na něj koukal! To víte, kamarád, dřív taky horolezec. Ale já jsem takhle vůbec nepřemýšlel, bylo mi už čtyřicet. O dva roky pozdějc mi pak ten samej borec po mém návratu z už čtvrté neúspěšně expedice na K2 (tentokrát s rozdrceným prstem), řekne: „Vyser se na ŇU, a dej si JU k padesátinám!“ A já, i když jsem na ní lez čtyřikrát, doposud skoro každej druhej rok, jsem ho poslech. Jel jsem tam až v roce 2014. A vylezl jsem JU! Dokončil jsem tím Korunu Himaláje jako vůbec nejstarší člověk v historii.

Radek Jaroš:  Lezení je i pro mladý Radek Jaroš:  Lezení je i pro mladý Radek Jaroš:  Lezení je i pro mladý Radek Jaroš:  Lezení je i pro mladý

Přišel jste o dvanáct článků prstů u nohou, měl jste rozdrcené prsty na ruce. Nikdy jste toho neměl dost?

Po omrzlinách prstů na nohou jsem absolvoval sedm operací, trvalo to dva roky, ale ani jednou nepřišel okamžik, že bych si řekl: „Nikdy nepojedu zpátky do hor.“ Na druhou stranu, v Himalájích jsem byl pětadvacetkrát. Amputace beru jako svého typu dépéháčko, které jsem zaplatil horám za svou vášeň. Člověk dobře ví, o co jde, kolik kamarádů tam zůstalo. Holt děláme do jisté míry rizikový sport.

Je horolezectví pro mladý?

Je! Když bylo mé dceři jedenadvacet, vzal jsem ji na expedici. Za tři dny vylezla téměř z nuly do výšky pět a půl tisíce metrů. Skoro vražda! Nikomu to tak nedoporučuju! Přiznejme si, že to nebylo moc disciplinované. I když jako táta jsem ji měl hodně pod kontrolou. Věděl jsem, co dělám. Když jsem ale pak volal doktorce, že mi dcera skoro omdlévala ve výšce tří a půl tisíce metrů, přirozeně mi zakázala pokračovat. A co já? Vypnul jsem telefon a pořešil si to po svém. Pohybovali jsme se Nepálem, kde čtyřletý děti běhaj v blátě bosý se svými ročními sourozenci v šátku na zádech, u nosů obrovský nudle. Ale pořád se smějí a jsou šťastný. A Andrea s vykulenýma očima povídá: „Tati, proč jsi nás sem neposlal na převýchovu dřív!“ No a letos šestadvacetiletej syn Ondřej za mnou přijde a říká: „Hele, musím s tebou vyrazit aspoň na jednu pořádnou expedici. Jinak nevím, jak bych si před sebou, kamarádama a tvejma vnoučatama obhájil, žej jsem s tebou nikdy nikde pořádně nebyl!“ V zimě spolu teda vyrážíme do Jižní Ameriky, chybí mi totiž už jenom tři vrcholy světa: Puncak Jaya na Papui Nové Guinei, Kilimandžáro a argentinská sedmitisícovka Aconcagua. Takže jedem do Jižní Ameriky!

Radek Jaroš:  Lezení je i pro mladý Radek Jaroš:  Lezení je i pro mladý
FB IG

PROČ TO DĚLÁME

Protože když ve vás někdo věří, dokážete víc.

Rozhodli jsme se podpořit mladé lidi, protože věříme v jejich schopnosti a víme, že svými nápady a plány mohou inspirovat ostatní. My jim pomůžeme na jejich cestě za zkušeností a vy je teď můžete podpořit svými hlasy.